Romský jazyk
Romský jazyk
Od prvního okamžiku, kdy se koncem osmnáctého století zjistilo, že romština je podobná sanskrtu, zkoumají lingvisté, filologové a indologové nejrůznější dimenze tohoto indického jazyka, vzdáleného více než tisíc let a více než osm tisíc kilometrů od své pravlasti. Donedávna byl zájem o romštinu víceméně akademický.
Lingvisté se na prvním místě snažili určit, do které skupiny indických jazyků romština patří. Dnes je obecně uznávaná teorie Ralpha Turnera (1927), který prokázal, že starší vrstva romštiny má charakter středoindických jazyků, zatímco severozápadní indické jazyky ovlivnily vrstvu novější.
V lexice jsou významné shody například s hindštinou nebo pandžábštinou; marvárština (jeden
z dialektů, jimiž se hovoří v Rádžasthánu) je romštině bližší i fonetikou. Pro zajímavost uvedu několik příkladů. Slova před lomenou čarou jsou romská, za lomenou čarou hindská – nebo marvárská (označná m.) bal/bál – vlas, nakh/ nák – nos, kan/kán – ucho, muj/munh – ústa, dand/dant – zub, gav/ganv – vesnice, dar/dar – strach, ladž/ládž – hanba, dori/dorí – šňůrka; kalo,kali/kálo (m.), káli – černý, černá; baro, baribaro (m), bari – velký, velká; lolo/lál – červený, učo/unčo (m) – vysoký; miro, miri/mero (m), meri – můj, moje, tiro, tiri/tero (m.), teri – tvůj, tvoje; dža!/džä! – jdi!, šun/šun (m) – poslyš; dikh!/dekh! – podívej se!, džan!/džan! – věz, phir!/phir! – choď, ma dara!/mat dar! – neboj se; jekh/ek – jeden, duj/do – dva, deš/das – deset, biš/biš (m) – dvacet, atd.
Podobnými příklady bychom mohli popsat několik dalších stránek. Prof. Norbert Boretzki ve svém vynikajícím slovníku romských dialektů z území bývalé Jugoslávie (1994) uvádí v příloze seznam romských etymonů – to je neodvozených slov podle jejich etymologického původu (2): procento indických etymonů výrazně převyšuje ostatní. Navíc mají původní indické entymony a tzv. staré výpůjčky (slova perského, arménského původu) vyšší syntaktickou potenci než slova proniknuvší do romštiny z jiných jazyků později. To znamená, že indické etymony se mohou pojit s mnoha sufixy, jejichž pomocí se vytvářejí nové odvozené výrazy. Například syntaktická potence etymonu bar-o vypadá takto:
- SCAN -
Etymon bar-o je tedy základem pro odvození sedmnácti výrazů, které se násobí ještě početností svého sémantického pole, to znamená různými významy, které kolem sebe jeden výraz shlukuje.
Z indického zázemí vzcházejí nejen lexémové (slovní) etymony, ale také etymony onomaziologické, to je slovotvorné přesněji pojmenovánítvorné anebo výrazotvorné, a ty rovněž vysoce převažují nad onomaziologickými prostředky (konkrétně derivačními sufixy) přejatými z jiných jazyků. Veškeré uvedené sufixy pod příkladem bar-o, ať jednotlivé či kumulované, jsou rovněž indického původu.
Zatímco romská lexika je bližší hindštině, marvárštině, pandžábštině atd., v gramatické sféře nacházíme mnoho shod s východoindickým jazykem, s bengálštinou. Např.: tu džas / tu džaiš – ty jdeš, me džava / ami džabo – já půjdu, amen geľam / amra gelam – my jsme šli. Bengálština podobně jako romština má dativní koncovku –ke, lokativní –te, ablativní (s posesivním významem) –der (rom -dar, -tar) atd.
Akademický zájem o romštinu ve vztahu k jiným indickým jazykům není samoúčelný. Může alespoň trochu objasnit „indickou historii“ Romů, pro kterou nemáme přímé písemné prameny. Romština totiž konzervuje některé jevy, které se nenacházejí ani v jazyce starých indických písemných památek ani v soudobých literárních jazycích. Romština je tedy živým dokladem jistého vývojového stadia
v indických jazycích, které patrně jinde není zachycené. Dalšími srovnávacími výzkumy – a to nejen romštiny a známých literárních indických jazyků, nýbrž romštiny a nejrůznějších vědecky nezpracovaných indických dialektů, by bylo možné přesněji určit, v které době asi Romové opouštěli Indii.
Na své pouti do Evropy se Romové dostávali do různých jazykových prostředí, a tak romština – jako každý jiný jazyk na světě – přijímala nové výrazy, nové jazykové vlivy. Neexistuje snad žádný jazyk na světě, který by byl dokonale „čistý“ v tom smyslu, že by neobsahoval slova přejatá
z jazyků jiných. Vědí Češi například, že chodí v perských papučích (pá-póš – nožní pokrývka) a
v perském pyžamu (pá-e-džáme – oblek na nohy), že šroubují německý šroub německým šroubovákem, nosí latinskou košili, jedí turecké višně, dýchají Jungmannům vzduch dovezený
z Ruska (vozduch), atd.? Podobně přejímá i romština.
Jsou to zejména slova řecká, která se povětšině ještě nevykazují markerem (znakem) slov přejatých: u maskulin –os, -is, -as, -us, u feminin –a (gerekos – kabát, firhangos – záclona, rokľa – sukně atd.). K řeckým etymonům patří například slova jako skamind – stůl (slov. romština), židle (maď. romština), charťas – kovář, zumin – polévka, paramisi – pohádka, žamba – žába (kterou Řekové přejali od Slovanů) atd.
Zatímco mnoho romských dialektů sdílí stejné řecké etymony, liší se „výpůjčkami“ nejnovějšími: tam, co Chorachane Roma („turečtí“ – muslimští Romové) řeknou dunja – arabsko-staroturecké „svět“, řeknou jiné skupiny világo (z maďarštiny), luma (z rumuštiny), svetos (ze slovenštiny) a podobně.
Odborníci se shodují, že různé romské džátí (příbuzensko-profesní skupiny) hovořily už na půdě Indie poněkud odlišnými i když velice podobnými dialekty. K této tzv. „primární diferenciaci“ přibyla pak rozlišení sekundární, a to podle nestejných vlivů nestejných jazykových prostředí, v nichž jednotlivé romské džátí neboli subetnické skupiny žily.
Na území bývalé Československé republiky žijí vedle sebe čtyři hlavní „romštiny“: tzv. slovenská, maďarská, olašská a jazyk Sintů. Nejrozšířenější je romština slovenská, která má dvě hlavní varianty: východoslovenskou a západoslovenskou. Maďarských Romů není málo, avšak mnozí se jazykově asimilovali. Přitom si maďarská romština zachovala mnoho archaických rysů. Olašských Romů je méně než slovenských nebo maďarských, avšak svůj jazyk si uchovávají živý tím, že jím běžně hovoří příslušníci všech generací. Romů-Sintů není mnoho, většina byla vyvražděna za druhé světové války. Mimo jiné i tragická genocidní zkušenost z nacistického Německa přispěla k tomu, že Sintové svůj jazyk neprozrazují „gádžům“ – Neromům. Nacistická antropoložka Eva Justin, zvaná Loľi čhaj (rudá, zrzavá romská dívka), byla totiž díky svým znalostem sintštiny přijímaná komunitou Sintů jako „jejich člověk“, čehož zneužila k tomu, že své „přátele“ odsuzovala svými pseudovýzkumy do koncentračních táborů na smrt.
Dorozumí se mluvčí jednotlivých „romštin“ mezi sebou? Dorozumí se asi tak jako Čech se Slovákem, Čech s Polákem, se Srbem, Chorvatem, eventuálně Rusem. Záleží nejen na „podobnosti“ různých dialektů, ale na komunikační zkušenosti mluvčích a také na jejich ochotě a schopnosti se dorozumět.
Od doby, kdy byl na prvním mezinárodním kongresu Romů v dubnu 1971 v Londýně ustaven Mezinárodní svaz Romů (dnes International Romani Union), se pravidelně setkávají romští reprezentanti z celého světa, aby řešili své politické, kulturní i jazykové problémy. Příslušníci různých subetnických skupin, tedy mluvčí různých romských dialektů se dorozumívají v podstatě jenom romsky, protože jejich „druhé jazyky“ jsou odlišné. Počet takovýchto setkání roste úměrně
s intenzitou etnoemancipačního úsilí Romů, které je mimo jiné i nejadekvátnější reakcí na agresivní rasismus posledních let. Na mezinárodních kongresech, festivalech a setkáních Romů se ukazuje, že romština – i jako soubor odlišných dialektů – může uspokojivě plnit dorozumívací funkci. S komunikací mají potíže představitelé těch skupin, které se v minulosti asimilovaly, a pochopitelně vůbec všichni Romové, kteří romsky nedovedou.
K asimilovaným skupinám patří španělští Kale, finští Kale, angličtí Romaničel, rumunští vatraši, skupiny romských hudebníků v Maďarsku a další. Mnoho romských politiků a kulturních činitelů (Peter Mercer z Anglie, Nicolás Jiménez ze Španělska, Dr. Nicolae Gheorghe z Rumunska, slavný spisovatel Menyért Lakatoš z Maďarska a další) se začíná znovu učit svému původnímu etnickému jazyku, případně ve svých zemích organizuje jeho výuku na širší bázi.
Zatímco lingvisté se nadchávají zajímavostmi romštiny více než dvě století, ve veřejnosti přežívá ignorantní a přezíravý názor na romštinu jako na „hantýrku“. Udivuje otázka často kladená i vzdělanými lidmi: „Má cikánština vůbec gramatiku?“
Jazyk bez gramatiky neexistuje. Uvedeme alespoň hlavní gramatické kategorie romštiny: jedenáct slovních druhů (včetně členu), jmený rod (maskulinum, feminimum – podobně jako v hindštině), číslo (sg., pl.), slovesné časy jsou: presens, perfectum, imperfectum, futurum; způsoby: indicativ, imperativ, subjunktiv, kondicionál přítomný a minulý; participum adjektivní, participium adverbiální; pasivum analytické, pasivum syntaktické; slovesné diatheze se vyjadřují slovesy aktivními, faktitivními, kauzativními (v maď. romštině jsou kauzativa prvního i druhého stupně), syntaktickými pasivy; od základních sloves lze tvořit frekventativní vid. Romština má také bohatý onomaziologický (pojmenovánítvorný) systém, jímž může tvoři nové výrazy.
Oficiální asimilátorská politika, která trvala v podstatě až do roku 1989, ignorantní postoje vůči romštině vlastně podporovala. Dnes mají Romové nejen u nás, ale i jinde ve světě oficiální možnost svůj jazyk rozvíjet a užívat v různých společenských funkcích. To je ovšem úkol obtížný a dlouhodobý. K jeho splnění nestačí jen bohatství tradiční romštiny, jakou mluvili čirlatune, čačikane Roma (dávní, opravdoví Romové), romštiny plné šukar lava (krásných slov) tradičních písní a pohádek, romštiny s efektivním onomaziologickým systémem schopným ji průběžně obohacovat o nová slova. Je k tomu zapotřebí společenské vůle, společenského úsilí, odvahy k pokusům a omylům při užívání romštiny ve funkcích, v nichž zatím neměla příležitost se uplatnit, je k tomu potřeba i odborníků zejména z řad Romů samých, kteří rozvoj romštiny budou citlivě usměrňovat.
Tato vůle se zatím projevuje v romských příspěvcích na stránkách romského tisku (především
v časopise romistických studií Romano džaniben), v několika romských literárních publikacích,
v tom, že se romština od roku 1991 vyučuje jako univerzitní obor na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. A přibývají i romští lingvisté. Zatímco na první mezinárodní lingvistické konferenci věnované romštině v Hamburku 1993 byl přítomen pouze jeden romský lingvista (Prof. Ian Hancock z Texasské university v Austinu, USA), na druhé podobné konferenci v Amsterodamu 1994 vystoupilo se svými příspěvky pět romských lingvistů a filologů – a stejný počet referátů byl přednesen v romštině.
Podobnými peripetiemi, jakými prochází romština, musel projít snad každý jazyk na světě: některý v dávné minulosti, některý nedávno, a jsou jazyky, které si způsob, jak plnit nové společenské funkce a projevovat se v nocých formách, hledají dnes. Záleží na prvním místě na Romech, jak toto obtížné údobí zvládnou. Ale nejen na Romech. Na mezinárodní konferenci o jazycích etnických minorit, zorganizované Laplandskou universitou v Rovaniemi (Finsko) v roce 1991 byl v závěru vyjádřen názor, že jazyk, byť vytvořen jednou etnickou skupinou, se jakožto uchovatel kulturních hodnot stává součástí kultury celosvětové. A tak k uchování jazyků, pokud si je jejich mluvčí budou chtít uchovat, mají kulturní povinnost přispět i národy ostatní. Tato povinnost je pak zvýrazněna etickým imperativem pro ta majoritní společenství, která znemožňovala etnickým minoritám důstojnou humánní existenci, která derogovala a potlačovala jejich kulturu a jazyk.
A tak nakonec si můžeme přát s Angelou Žigovou:
„Mi del o Del, kaj te barol the barvaľol amari romaňi čhib,
so lakere šukar lava kovľaren o jilo
u lakere goďaver lava phundraven e goďi.
Mi lakere gule lava ačhaven bachtalo drom maškar o manuša“.
„Dej bože, aby se rozvíjela a vzkvétala naše romská řeč,
jejíž krásná slova obměkčují srdce,
jejíž moudrá slova otevírají rozum.
Ať její sladká slova zbudují cestu štěstí mezi lidmi“.
Milena Hübschmannová: Romaňi čhib – romština: Několik základních informací o romském jazyku (publikováno In: Bulletin Muzea romské kultury č. 4/1995)
Poznámky:
(1) Turner, Sir Ralph, The position of Romani in Indo-Aryan 1927
(2) Boretzki, Norbert, Igla, Birgit, Wörterbuch Romani-Deutsch-Englisch. Mit einer Grammatik der Dialektvarien. Harrassowitz Verlag, Wiesbaden 1994
Lingvisté se na prvním místě snažili určit, do které skupiny indických jazyků romština patří. Dnes je obecně uznávaná teorie Ralpha Turnera (1927), který prokázal, že starší vrstva romštiny má charakter středoindických jazyků, zatímco severozápadní indické jazyky ovlivnily vrstvu novější.
V lexice jsou významné shody například s hindštinou nebo pandžábštinou; marvárština (jeden
z dialektů, jimiž se hovoří v Rádžasthánu) je romštině bližší i fonetikou. Pro zajímavost uvedu několik příkladů. Slova před lomenou čarou jsou romská, za lomenou čarou hindská – nebo marvárská (označná m.) bal/bál – vlas, nakh/ nák – nos, kan/kán – ucho, muj/munh – ústa, dand/dant – zub, gav/ganv – vesnice, dar/dar – strach, ladž/ládž – hanba, dori/dorí – šňůrka; kalo,kali/kálo (m.), káli – černý, černá; baro, baribaro (m), bari – velký, velká; lolo/lál – červený, učo/unčo (m) – vysoký; miro, miri/mero (m), meri – můj, moje, tiro, tiri/tero (m.), teri – tvůj, tvoje; dža!/džä! – jdi!, šun/šun (m) – poslyš; dikh!/dekh! – podívej se!, džan!/džan! – věz, phir!/phir! – choď, ma dara!/mat dar! – neboj se; jekh/ek – jeden, duj/do – dva, deš/das – deset, biš/biš (m) – dvacet, atd.
Podobnými příklady bychom mohli popsat několik dalších stránek. Prof. Norbert Boretzki ve svém vynikajícím slovníku romských dialektů z území bývalé Jugoslávie (1994) uvádí v příloze seznam romských etymonů – to je neodvozených slov podle jejich etymologického původu (2): procento indických etymonů výrazně převyšuje ostatní. Navíc mají původní indické entymony a tzv. staré výpůjčky (slova perského, arménského původu) vyšší syntaktickou potenci než slova proniknuvší do romštiny z jiných jazyků později. To znamená, že indické etymony se mohou pojit s mnoha sufixy, jejichž pomocí se vytvářejí nové odvozené výrazy. Například syntaktická potence etymonu bar-o vypadá takto:
- SCAN -
Etymon bar-o je tedy základem pro odvození sedmnácti výrazů, které se násobí ještě početností svého sémantického pole, to znamená různými významy, které kolem sebe jeden výraz shlukuje.
Z indického zázemí vzcházejí nejen lexémové (slovní) etymony, ale také etymony onomaziologické, to je slovotvorné přesněji pojmenovánítvorné anebo výrazotvorné, a ty rovněž vysoce převažují nad onomaziologickými prostředky (konkrétně derivačními sufixy) přejatými z jiných jazyků. Veškeré uvedené sufixy pod příkladem bar-o, ať jednotlivé či kumulované, jsou rovněž indického původu.
Zatímco romská lexika je bližší hindštině, marvárštině, pandžábštině atd., v gramatické sféře nacházíme mnoho shod s východoindickým jazykem, s bengálštinou. Např.: tu džas / tu džaiš – ty jdeš, me džava / ami džabo – já půjdu, amen geľam / amra gelam – my jsme šli. Bengálština podobně jako romština má dativní koncovku –ke, lokativní –te, ablativní (s posesivním významem) –der (rom -dar, -tar) atd.
Akademický zájem o romštinu ve vztahu k jiným indickým jazykům není samoúčelný. Může alespoň trochu objasnit „indickou historii“ Romů, pro kterou nemáme přímé písemné prameny. Romština totiž konzervuje některé jevy, které se nenacházejí ani v jazyce starých indických písemných památek ani v soudobých literárních jazycích. Romština je tedy živým dokladem jistého vývojového stadia
v indických jazycích, které patrně jinde není zachycené. Dalšími srovnávacími výzkumy – a to nejen romštiny a známých literárních indických jazyků, nýbrž romštiny a nejrůznějších vědecky nezpracovaných indických dialektů, by bylo možné přesněji určit, v které době asi Romové opouštěli Indii.
Na své pouti do Evropy se Romové dostávali do různých jazykových prostředí, a tak romština – jako každý jiný jazyk na světě – přijímala nové výrazy, nové jazykové vlivy. Neexistuje snad žádný jazyk na světě, který by byl dokonale „čistý“ v tom smyslu, že by neobsahoval slova přejatá
z jazyků jiných. Vědí Češi například, že chodí v perských papučích (pá-póš – nožní pokrývka) a
v perském pyžamu (pá-e-džáme – oblek na nohy), že šroubují německý šroub německým šroubovákem, nosí latinskou košili, jedí turecké višně, dýchají Jungmannům vzduch dovezený
z Ruska (vozduch), atd.? Podobně přejímá i romština.
Jsou to zejména slova řecká, která se povětšině ještě nevykazují markerem (znakem) slov přejatých: u maskulin –os, -is, -as, -us, u feminin –a (gerekos – kabát, firhangos – záclona, rokľa – sukně atd.). K řeckým etymonům patří například slova jako skamind – stůl (slov. romština), židle (maď. romština), charťas – kovář, zumin – polévka, paramisi – pohádka, žamba – žába (kterou Řekové přejali od Slovanů) atd.
Zatímco mnoho romských dialektů sdílí stejné řecké etymony, liší se „výpůjčkami“ nejnovějšími: tam, co Chorachane Roma („turečtí“ – muslimští Romové) řeknou dunja – arabsko-staroturecké „svět“, řeknou jiné skupiny világo (z maďarštiny), luma (z rumuštiny), svetos (ze slovenštiny) a podobně.
Odborníci se shodují, že různé romské džátí (příbuzensko-profesní skupiny) hovořily už na půdě Indie poněkud odlišnými i když velice podobnými dialekty. K této tzv. „primární diferenciaci“ přibyla pak rozlišení sekundární, a to podle nestejných vlivů nestejných jazykových prostředí, v nichž jednotlivé romské džátí neboli subetnické skupiny žily.
Na území bývalé Československé republiky žijí vedle sebe čtyři hlavní „romštiny“: tzv. slovenská, maďarská, olašská a jazyk Sintů. Nejrozšířenější je romština slovenská, která má dvě hlavní varianty: východoslovenskou a západoslovenskou. Maďarských Romů není málo, avšak mnozí se jazykově asimilovali. Přitom si maďarská romština zachovala mnoho archaických rysů. Olašských Romů je méně než slovenských nebo maďarských, avšak svůj jazyk si uchovávají živý tím, že jím běžně hovoří příslušníci všech generací. Romů-Sintů není mnoho, většina byla vyvražděna za druhé světové války. Mimo jiné i tragická genocidní zkušenost z nacistického Německa přispěla k tomu, že Sintové svůj jazyk neprozrazují „gádžům“ – Neromům. Nacistická antropoložka Eva Justin, zvaná Loľi čhaj (rudá, zrzavá romská dívka), byla totiž díky svým znalostem sintštiny přijímaná komunitou Sintů jako „jejich člověk“, čehož zneužila k tomu, že své „přátele“ odsuzovala svými pseudovýzkumy do koncentračních táborů na smrt.
Dorozumí se mluvčí jednotlivých „romštin“ mezi sebou? Dorozumí se asi tak jako Čech se Slovákem, Čech s Polákem, se Srbem, Chorvatem, eventuálně Rusem. Záleží nejen na „podobnosti“ různých dialektů, ale na komunikační zkušenosti mluvčích a také na jejich ochotě a schopnosti se dorozumět.
Od doby, kdy byl na prvním mezinárodním kongresu Romů v dubnu 1971 v Londýně ustaven Mezinárodní svaz Romů (dnes International Romani Union), se pravidelně setkávají romští reprezentanti z celého světa, aby řešili své politické, kulturní i jazykové problémy. Příslušníci různých subetnických skupin, tedy mluvčí různých romských dialektů se dorozumívají v podstatě jenom romsky, protože jejich „druhé jazyky“ jsou odlišné. Počet takovýchto setkání roste úměrně
s intenzitou etnoemancipačního úsilí Romů, které je mimo jiné i nejadekvátnější reakcí na agresivní rasismus posledních let. Na mezinárodních kongresech, festivalech a setkáních Romů se ukazuje, že romština – i jako soubor odlišných dialektů – může uspokojivě plnit dorozumívací funkci. S komunikací mají potíže představitelé těch skupin, které se v minulosti asimilovaly, a pochopitelně vůbec všichni Romové, kteří romsky nedovedou.
K asimilovaným skupinám patří španělští Kale, finští Kale, angličtí Romaničel, rumunští vatraši, skupiny romských hudebníků v Maďarsku a další. Mnoho romských politiků a kulturních činitelů (Peter Mercer z Anglie, Nicolás Jiménez ze Španělska, Dr. Nicolae Gheorghe z Rumunska, slavný spisovatel Menyért Lakatoš z Maďarska a další) se začíná znovu učit svému původnímu etnickému jazyku, případně ve svých zemích organizuje jeho výuku na širší bázi.
Zatímco lingvisté se nadchávají zajímavostmi romštiny více než dvě století, ve veřejnosti přežívá ignorantní a přezíravý názor na romštinu jako na „hantýrku“. Udivuje otázka často kladená i vzdělanými lidmi: „Má cikánština vůbec gramatiku?“
Jazyk bez gramatiky neexistuje. Uvedeme alespoň hlavní gramatické kategorie romštiny: jedenáct slovních druhů (včetně členu), jmený rod (maskulinum, feminimum – podobně jako v hindštině), číslo (sg., pl.), slovesné časy jsou: presens, perfectum, imperfectum, futurum; způsoby: indicativ, imperativ, subjunktiv, kondicionál přítomný a minulý; participum adjektivní, participium adverbiální; pasivum analytické, pasivum syntaktické; slovesné diatheze se vyjadřují slovesy aktivními, faktitivními, kauzativními (v maď. romštině jsou kauzativa prvního i druhého stupně), syntaktickými pasivy; od základních sloves lze tvořit frekventativní vid. Romština má také bohatý onomaziologický (pojmenovánítvorný) systém, jímž může tvoři nové výrazy.
Oficiální asimilátorská politika, která trvala v podstatě až do roku 1989, ignorantní postoje vůči romštině vlastně podporovala. Dnes mají Romové nejen u nás, ale i jinde ve světě oficiální možnost svůj jazyk rozvíjet a užívat v různých společenských funkcích. To je ovšem úkol obtížný a dlouhodobý. K jeho splnění nestačí jen bohatství tradiční romštiny, jakou mluvili čirlatune, čačikane Roma (dávní, opravdoví Romové), romštiny plné šukar lava (krásných slov) tradičních písní a pohádek, romštiny s efektivním onomaziologickým systémem schopným ji průběžně obohacovat o nová slova. Je k tomu zapotřebí společenské vůle, společenského úsilí, odvahy k pokusům a omylům při užívání romštiny ve funkcích, v nichž zatím neměla příležitost se uplatnit, je k tomu potřeba i odborníků zejména z řad Romů samých, kteří rozvoj romštiny budou citlivě usměrňovat.
Tato vůle se zatím projevuje v romských příspěvcích na stránkách romského tisku (především
v časopise romistických studií Romano džaniben), v několika romských literárních publikacích,
v tom, že se romština od roku 1991 vyučuje jako univerzitní obor na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. A přibývají i romští lingvisté. Zatímco na první mezinárodní lingvistické konferenci věnované romštině v Hamburku 1993 byl přítomen pouze jeden romský lingvista (Prof. Ian Hancock z Texasské university v Austinu, USA), na druhé podobné konferenci v Amsterodamu 1994 vystoupilo se svými příspěvky pět romských lingvistů a filologů – a stejný počet referátů byl přednesen v romštině.
Podobnými peripetiemi, jakými prochází romština, musel projít snad každý jazyk na světě: některý v dávné minulosti, některý nedávno, a jsou jazyky, které si způsob, jak plnit nové společenské funkce a projevovat se v nocých formách, hledají dnes. Záleží na prvním místě na Romech, jak toto obtížné údobí zvládnou. Ale nejen na Romech. Na mezinárodní konferenci o jazycích etnických minorit, zorganizované Laplandskou universitou v Rovaniemi (Finsko) v roce 1991 byl v závěru vyjádřen názor, že jazyk, byť vytvořen jednou etnickou skupinou, se jakožto uchovatel kulturních hodnot stává součástí kultury celosvětové. A tak k uchování jazyků, pokud si je jejich mluvčí budou chtít uchovat, mají kulturní povinnost přispět i národy ostatní. Tato povinnost je pak zvýrazněna etickým imperativem pro ta majoritní společenství, která znemožňovala etnickým minoritám důstojnou humánní existenci, která derogovala a potlačovala jejich kulturu a jazyk.
A tak nakonec si můžeme přát s Angelou Žigovou:
„Mi del o Del, kaj te barol the barvaľol amari romaňi čhib,
so lakere šukar lava kovľaren o jilo
u lakere goďaver lava phundraven e goďi.
Mi lakere gule lava ačhaven bachtalo drom maškar o manuša“.
„Dej bože, aby se rozvíjela a vzkvétala naše romská řeč,
jejíž krásná slova obměkčují srdce,
jejíž moudrá slova otevírají rozum.
Ať její sladká slova zbudují cestu štěstí mezi lidmi“.
Milena Hübschmannová: Romaňi čhib – romština: Několik základních informací o romském jazyku (publikováno In: Bulletin Muzea romské kultury č. 4/1995)
Poznámky:
(1) Turner, Sir Ralph, The position of Romani in Indo-Aryan 1927
(2) Boretzki, Norbert, Igla, Birgit, Wörterbuch Romani-Deutsch-Englisch. Mit einer Grammatik der Dialektvarien. Harrassowitz Verlag, Wiesbaden 1994
zdroj: Muzeum romské kultury, státní příspěvková organizace: www.rommuz.cz./
