Genocida Romů

Lety u Písku

Tento tábor byl zpočátku opravdu pouze pracovní (přesněji Kárný pracovní
tábor, od 8. 8. 1940), poté změněn na sběrný (od 1.1.1942)a od 2. srpna 1942
na "Cigánský" (Zigeunerlager), který již sloužil opravdu ke koncentraci
"Cigánů" na základě rasového hlediska. Šlo tedy nepopiratelně o mírnější
formu koncentračního tábora (slovo "mírnější" zní ale v této souvislosti
dost nepatřičně, protože i tak tu umíraly stovky nevinných lidí!), který byl
součástí nacistické genocidy Romů, protože byl předstupněm finálního kroku v
"konečném řešení cigánské otázky", tj. odtransportování všech Romů do
vyhlazovacího KT Auschwitz-Birkenau. Stejnou pozici měl i moravský tábora v
Hodoníně u Kunštátu.

První hromadný transport Romů z Let byl vypraven 3. 12.
1942 (94 osob). Z tohoto transportu, jehož cílem se stal koncentrační tábor
Auschwitz I, zemřeli v krátké době v plynových komorách téměř všichni
transportovaní.

Historie cigánského tábora v Letech nekončí jeho likvidací v roce 1943. Pravda, během komunistického režimu jako by se po něm slehla zem. Tehdejší vládci sice skloňovali v souvislosti s Cigány a posléze i Romy slovo asimilace ve všech pádech, ale zabývat se místem, kde tito lidé trpěli a umírali, nepovažovali za potřebné. Až v 90. letech minulého století, v novém politickém zřízení, jednání o pietním území v Letech ožila.

 

Cigánský tábor v Letech

 

Cigánský tábor v Letech vznikl na místě bývalého kárného pracovního tábora. Kapacita tábora byla sice zvětšena tak, že tábor byl schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen, neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno přes 1100 mužů, žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším zařízením pro tak velký počet osob. Navíc byli v táboře až do srpna 1942 vězněni pouze muži. Od srpna 1942 zde ve zcela neuspokojujících podmínkách živořily i ženy a děti. Po velkém náporu v srpnu 1942 přicházeli do tábora většinou pouze jednotlivci nebo rodiny. Počet vězňů tak nadále nestoupal, ale neuspokojivé podmínky v táboře zůstaly prakticky stejné.

Nákres cigánského tábora v Letech u Písku, 1943.

V prvním měsíci existence tábora byla také využita možnost legálního propuštění. Jako první byla propuštěna rozsáhlá rodina Šlehofrova. Po ní následovali další. Propuštění z tábora se dělo s vědomím generálního velitele neuniformované protektorátní policie. Mezi vězni kolovaly zprávy o možnosti propuštění po poskytnutí úplatku. Údajně bylo možné za 20 000 protektorátních korun vymoci propuštění z tábora.

Další možností, jak se dostat z tábora, byl útěk. Ze samotného tábora byl útěk komplikován ohrazením a ostrahou se psy. Lepší podmínky pro útěk existovaly na dislokovaných pracovištích, na kterých vězňové v některých případech i nocovali. Celkem bylo zaznamenáno přes 100 pokusů útěk, z nichž asi polovina byla úspěšná.

Mezi úspěšné útěky patřil také pokus Josefa Serynka, který s jedním spoluvězněm uprchl na podzim 1942. Josefu Serynkovi se podařilo dostat se až na Českomoravskou vrchovinu, kde se zapojil do partyzánského boje. Spolupracoval s odbojovou skupinou gen. Luži i se sovětskými partyzány. Jeho společník byl zastřelen v okolí Třeboně.

Pohled na Cigánský tábor Lety u Písku, 1942. 

Dozorčí orgány tábora se rekrutovaly z řad protektorátních četníků. Ti se k vězňům chovali velmi hrubě a nevybíravě. Od roku 1940 byl velitelem tábora Josef Janovský, který proslul svou bezcitností. Po vypuknutí tyfové epidemie byl v zimě 1943 nahrazen dosavadním velitelem tábora v Hodoníně u Kunštátu, který měl připravit tábor na deportaci vězňů do Osvětimi. Strážní personál čítal několik desítek četníků.

Podle ustanovení táborového řádu bylo povinností vězňů pracovat. Především se jednalo o práce na stavbě silnice na trase Plzeň-Ostrava. Dále vězňové pracovali na odklízení lesních polomů a v zemědělství. Při práci na vzdálenějších místech byli vězňové ubytováni mimo tábor. To sice na jedné straně skýtalo lepší možnost útěku, ale na straně druhé prchající vězeň musel opustit příbuzné, kteří zůstali v táboře. Na těchto dislokovaných pracovištích pracovali vězňové pro místní podnikatele, kteří si tuto levnou pracovní sílu objednávali u velitelství tábora. Získané peníze za práci nebyly vypláceny a měly sloužit k úhradě nákladů spojených s provozováním tábora.

Strava, která se skládala ze snídaně, oběda a večeře, byla podávána pouze v tom nejnutnějším množství. Dávky jídla byly dočasně zvýšeny před transportem do koncentračního tábora. Byl zaznamenán také případ rozkrádání potravin četnickým personálem.

Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k časté až chronické nemocnosti vězňů. Ze 30 dětí narozených v táboře žádné nepřežilo. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942- 43 propuknutí tyfové epidemie, na jejíž následky zahynulo největší množství vězňů.

Celkem prošlo internací v tomto táboře 1 309 osob, z nichž 326 internaci nepřežilo. Další čtvrtina vězňů byla propuštěna nebo utekla. Ostatní vězňové byli transportováni do koncentračního tábora v Osvětimi.

Hromadné transporty se uskutečnily celkem dva. Jako první byl vypraven 3. prosince 1942 transport tzv. asociálů v počtu 16 mužů a 78 žen do koncentračního tábora Osvětim I. Druhý z transportů znamenal prakticky likvidaci tábora, protože v něm bylo odvezeno 417 vězňů do koncentračního tábora Osvětim II.-Birkenau. Zatímco první transport se uskutečnil na základě výnosu o preventivním potírání zločinnosti, druhý již byl realizován na základě Himmlerova výnosu  o deportacích Romů do koncentračního tábora v Osvětimi II. - Birkenau. Rozkaz k provedení tohoto pokynu byl vydán Hlavním úřadem říšské bezpečnosti (RSHA) dne 29. 1. 1943.
, který nařizoval transport všech Romů do koncentračního tábora v Osvětimi.

Zbývajících 198 vězňů bylo přemístěno do Cigánského tábora v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích. Jen malá část byla propuštěna na svobodu.

 

Hodonín - historie
" Cigánský tábor "v Hodoníně u Kunštátu

Úvod

Po vzoru říšského vůdce SS vydal generální velitel neuniformované protektorátní policie 10. 7. 1942 výnos o potírání tzv. „cigánského zlořádu“, na základě kterého  byl policejními úřady a četnickými stanicemi provedeny soupisy všech „cigánů, cigánských míšenců a cigánským způsobem kočujících osob“. Tímto soupisem bylo zaevidováno více jak 6 500   osob.

To byl počátek následného postupného odsunu do nově otevřených cigánských táborů – pro romské rodiny usazené v té době v Čechách byl určen tábor v Letech u Písku, romské rodiny  žijící v té době na Moravě byly nuceny se dostavit nebo byly eskortovány do obdobného tábora v Hodoníně u Kunštátu. Pokud Romové přežili internaci a těžkou práci v táboře, nebo nebyli ve výjimečných případech propuštěni, byli od jara 1943 transportováni na základě výnosu  šéfa SS  a německé policie Heinricha Himmlera o táborové koncentraci Romů z říše a z okupovaných evropských zemí do  koncentračního tábora v Auschwitz I. a Auschwitz  II.- Birkenau (tzv. Auschwitz Erlass ze dne 16. 12. 1942). Tato cesta byla pro drtivou většinu těchto romských mužů, žen a dětí bez návratu.
   
1940 – 1943

Na místě tzv. cigánského tábora v Hodoníně u Kunštátu byl od 10. 8. 1940 otevřen tzv. kárný pracovní tábor pro osoby, které nemohly prokázat  legální zdroj obživy, mezi takovými bylo pouze nižší procento Romů (10-5%, v zimních měsících až 20%). Pouze formálně byl tento kárný a pracovní tábor přejmenován  od 1. 1. 1942 na tzv. sběrný tábor, ale stále v něm měli být vězněni pouze muži, a to muži dospělí a zdraví – schopni maximálního pracovního výkonu, nemocným byl trest přerušen a byli zasíláni domů.  Zásadní změna nastala 2. 8. 1942, kdy byl  na tomto místě otevřen tzv. cigánský tábor, jehož provoz i fungování se od obou předchozích typů táborů zásadně lišil. Předchozí sběrný tábor byl zrušen, všichni jeho vězni, kromě romských, byli propuštěni, ti romští se stali prvními vězni nově otevřeného „cigánského tábora“.
 
 
 
Otevření tohoto typu „cigánského“ rodinného tábora předcházelo vydání výnosu o potírání cigánského zlořádu z 10. 7. 1942. Stal se výchozím dokumentem pro poslední etapu postupu proti cikánům v Protektorátu. Tato poslední fáze je charakterizována již ničím nemaskovaným rasistickým postupem vůči cigánům. Od března  1939 do léta 1942 byla totiž otázka cikánů v Protektorátu řešena v rámci boje proti asociálům  a lidem „štítícím se práce“, nově byla založena zcela veřejně  na základě rasovém, což vyjadřoval i název výnosu, kde se otevřeně stanovil cíl boje  – cigánský zlořád. Nařízený soupis všech „cigánů a cigánských míšenců“ spočíval zjevně na stejném na rasovém základu a jeho úkolem bylo poskytnout přehled, jakého počtu osob se nová nařízení budou týkat. Soupis dle příslušnosti k „cigánské rase“ (nejednalo se nyní už o tzv. cigány bílé, tedy ty, kteří „po cigánsku“ pouze žili, ale etnicky to Romové nebyli) se dosud v Protektorátu nerealizoval. Již v den soupisu (2. 8. 1942) došlo také o k otevření cigánských táborů a přímo od soupisy již byly některý rodiny do tábora zaslány. Vzorem pro zřízení těchto táborů byla již existující podobná zařízení např. v rakouském Lackenbachu. Umístěni sem měly být na rozdíl od předchozích typů táborů celé romské rodiny, tedy včetně žen, dětí , starých i nemocných lidí. Mělo se jednat o rodiny, které splňovaly podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby. Na návrh jednotlivých četnických stanic byli vybraní Romové i se svými rodinami zařazováni do transportů, jejichž cílem byl v Čechách tábor v Letech u Písku a na Moravě v Hodoníně u Kunštátu.

Podobně jako v Letech byli počátkem srpna 1942 do tábora nahnány jednotlivci i celé romské rodiny. Z blízkého okolí přicházeli budoucí vězni pěšky nebo přijížděli na svých kočovných vozech, ze vzdálenějších míst byli soustřeďováni v brněnské donucovací pracovně a odtud hromadně přepravováni na místo určení.
 
 
 
Po příjezdu do tábora se museli vězňové podrobit  povinné očistě, většinu byli i ostříháni dohola, což bylo, zejména pro romské ženy, velmi ponižující. Byly jim odebrány průkazy totožnosti, jimiž byly tzv.cikánské legitimace (podle zákona č.117/1927 Sb.), zabaven veškerý majetek, například vozy s koňmi, kterými přijeli, šperky a peníze na hotovosti. Nebylo dost erárního oblečení – to vyfasovali většinou ti, kteří chodili na práci mimo tábor. Ženy a děti nosily vlastní oblečení, většinou chatrné a bez bot.

Samotný tábor tvořily po jeho otevření pouze dřevěné baráky, z nichž tři velké sloužily k ubytování vězňů (odděleně muži, ženy a děti), ve čtyřech menších byl zabezpečován provoz. Postupně byl tábor dostavován, nejprve dalšími zakoupenými starými dřevěnými baráky uvnitř tábora, později zděnými budovami na získaném  pozemku. I tak jeho kapacita nedostačovala počtu vězňů; další plány na jeho rozšíření nebyly realizovány vzhledem k nařízeným transportům jeho osazenstva do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Ubytovací kapacita tábora byla  200, v létě až 300 osob, přičemž již brzy po jeho otevření byla mnohonásobně překročena. Táborem prošlo celkem 1 396 romských mužů, žen a dětí (ty tvořily až 30 % všech vězňů). 34 dětí se v těchto naprosto nevyhovujících podmínkách narodilo. Kromě jediného zde také všechny zahnyuly.

Následkem nemocí - především v době tyfové epidemie - a špatných životních podmínek, zahynulo celkem 207 osob.
 
 
 
Velitelem tábora byl administrativní oficiál Štefan Blahynka.  Strážní mužstvo čítalo zhruba 40 mužů. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci.

Práce schopní vězni, včetně žen a mladistvých, pracovali buď na pomocných a úklidových pracích v táboře nebo jeho okolí, ale především na stavbě  silnice úseku Štěpánov n.Svratkou – Hodonín – Rozseč n.Kunštátem. Jednalo se práci v kamenolomu, nakládání kamene na vozíky, jeho odvoz, vykládání a ruční  roztloukání na štěrk, kde pracovaly i ženy, často s dětmi na zádech. Dále byli zaměstnávání na výkopových pracích, odvozu zeminy a příležitostně i na práce na polích místních sedláků.  Za tuto práci nedostávali vězni žádnou mzdu. Především právě díky této práci mimo tábor se podařilo uprchnout 47 vězňům.
 
 
 
Stravu dostávali vězňové třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství. Přísný táborový řád, který nastolil vojensko-policejní režim, namáhavá práce, na kterou navíc nebyli Romové zvyklí,  malý příděl potravy, přeplněnost ubikací a nedostatečná hygiena, způsobovaly postupně celkové zhoršení zdravotního stavu vězňů, ke kterému se přidaly i psychické problémy. Také roztržení rodin (ubytování bylo řešeno zvlášť, pouze nejmenší děti zůstávaly u matek), která je u Romů životně důležitou sociální vazbou, způsobovalo netečnost, přecházející do depresí a apatie vězňů, kteří viděli situaci jako bezvýchodnou.

Katastrofální ubytovací, stravovací a hygienické podmínky vedly k časté a chronické nemocnosti vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942-43 propuknutí epidemie břišního tyfu, na následky které zahynulo největší množství vězňů. Zpočátku byli  nemocní  odesíláni do Zemské nemocnice v Brně, po propuknutí epidemie byli  izolováni ve zvláštním baráku v táboře. Zemřelí byli nejprve pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Černovicích  (73 osob) a po vypuknutí epidemie na provizorním hřbitově nedaleko tábora v masových hrobech (121 osob).

Tábor nebyl vyhlazovací, přesto v něm následkem nelidských podmínek přišla o život podstatná část všech koncentrovaných mužů, žen a zvláště dětí. Brzká smrt také čekala většinu těch, kteří byli hromadnými transporty deportováni do Osvětimi. Z prvního transportu (7. 12. 1942, 91 osob), jehož cílem se stal koncentrační tábor v Auschwitz I, zemřeli v krátké době téměř všichni transportovaní. Z dalších dvou transportů (21. 8. 1943 – 749 osob a 27. 1.1944 – 31 osob), směřujících do tzv. cikánského tábora v Auschwitz II-Birkenau, přežili pouze ti, kteří byli odtud přeloženi na práci do jiných koncentračních táborů. Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 500 Romů, kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedenou genocidou druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění.

Cigánské tábory na území protektorátu byly zlikvidovány do konce roku 1943. V Letech byl tábor uzavřen v srpnu 1943, v Hodoníně na konci tohoto roku.


Po zrušení tzv. cigánského tábora

Likvidací tzv. cigánského tábora historie tohoto místa neskončila. Vystřídaly se zde od počátku 1944 pobočka pracovně výchovného tábora z nedalekého Mladkova, na sklonku války sem umístil Wehrmacht výcvikové středisko pro vojáky před nasazením na frontu. Po osvobození obsadila tábor přechodně rumunská armáda a byl zde i lazaret pro raněné rudoarmejce.

Po osvobození byl v hodonínském táboře zřízen lazaret pro nemocné rudoarmějce. Od prosince 1945 do listopadu 1946 sloužil jako sběrné středisko pro  průběžnou  koncentraci moravských Němců, kteří nemohli být pro svůj fyzický stav okamžitě zařazeni do probíhajícího organizovaného odsunu. I zde si špatné životní podmínky, nedostatečná strava a hygiena a nakonec epidemie břišního tyfu  vybíraly mezi starými lidmi, kteří tvořili většinu osazenstva, svoje oběti. Někteří z nich byli rovněž pohřbeni na táborovém hřbitůvku.

Dalším byl v letech 1949 – 1950 tzv. tábor nucené práce, který byl určen jednak pro osoby vyhýbající se práci a ohrožující hospodářský život společnosti, jednak pro osoby odsouzené podle zákonů na ochranu republiky a proti černému trhu, osoby odsouzené pro správní přestupky nebo jinak nebezpečné lidově demokratickému zřízení. O jeho historii zatím nemáme souhrnný materiál. Byl v provozu jeden rok a poslední likvidační práce skončily 31. prosince 1950.
    
Dlouhá léta sloužil prostor tábora jako podnikové rekreační zařízení Cemo Mokrá a prázdninový tábor pro děti.

Areál bývalého tábora – dnes rekreační zařízení – v současné době od  soukromého majitele, resp. majitelky, vykupuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, které zde bude i v odborné spolupráci s Muzeem romské kultury realizovat Vzdělávací centrum, jehož hlavní náplní by mělo být vzdělávání o holocaustu, respektive nejen, ale i obecněji o dějinách a kultuře Romů (viz studie muzea).

Dochované objekty bývalého cigánského tábora

Tzv. cigánský tábor v Hodoníně u Kunštátu tvořily po jeho otevření pouze dřevěné baráky, z nichž tři velké sloužily k ubytování vězňů, ve čtyřech menších byl zabezpečován provoz. Postupně byl tábor dostavován, nejprve dalšími zakoupenými starými dřevěnými baráky uvnitř tábora, později zděnými budovami na získaném  pozemku. I tak jeho kapacita nedostačovala počtu vězňů; další plány na jeho rozšíření nebyly nakonec realizovány vzhledem k nařízeným transportům jeho osazenstva do Osvětimi.

Po válce prostor tábora mnoha změn nedoznal; zbořeny byly nové zděné baráky mimo původní půdorys tábora a  postupem doby byly vězeňské baráky pochopitelně modernizovány, přizpůsobeny ubytování a stravování rekreantů, v areálu byl vybudován bazén.

V téměř neporušeném původním stavu se zachovaly pouze dva původní objekty tábora. Prvním z nich je dřevěný vězeňský barák č. 3, který měl dvě místnosti určené ke společnému užívání, jednu velkou pro spaní a prostor pro umývání. Jeho délka je cca 16 metrů, šířka 8 metrů. Vstup do baráku je štítovou stranou, v deskových stěnách jsou malá okna dělená na 6 skleněných polí. V současné době slouží jako skladiště a hospoda s názvem „Krmelec“.

Druhým zachovalým objektem je dřevěný barák č. 11, sloužící původně jako správní budova tábora (pravděpodobně ubikace dozorců a dalších zaměstnanců). V současnosti slouží k ubytovacím účelům rekreačního zařízení.

 

"Veškerá použitá označení Cigánský tábor, Cigáni atd.,  jsou čerpána z odborné literatury a zdrojů Muzea romské kultury! Proto dobové označení mého národa místo současného Romové......, navíc bych správně měl používat tehdy používané označení Cikán, ale to (K) mě v tom slově děsně tahá za uši takže nemohu"

 

 

 

zdroj:  Muzeum romské kultury, státní příspěvková organizace: www.rommuz.cz./